Občas jsou týdny, kdy je to jako na houpačce… Chvíli nahoře, chvíli dole, někdy se zastaví uprostřed…
Tenhle týden nezačal zrovna nejlépe… nebe ronilo přímo krokodýlí slzy, můj deštník spáchal dokonalou sebevraždu a studijní povinnosti se na mě přemile usmívaly – jen kdybych jim to mohla oplatit… Dokonalý začátek… Světlou chvilkou bylo setkání s přáteli – kamarádka se konečně vrátila domů ze Švédska a já měla pocit, že se vše vrací do starých dobrých kolejí… A k tomu výstup do čokoládového nebe v podobě horké čokolády s malinovým sirupem s kopcem domácí šlehačky… A tak jsem se zhoupla na pomyslné houpačce…
Dneska jsem se zhoupla povážlivě vysoko, ačkoliv den začal jako obvykle mrzutým vstáváním.S náladou u dna jsem dorazila do školy, kde mě nic moc příjemného nečekalo, nebo lépe řečeno, zkoušky málokdy bývají příjemné zpestření dne. Ta dnešní byla pravým opakem. Když pak člověk odchází s pocitem dobře odvedené práce, oboustrannou spokojeností a s jedničkou v indexu, hned je den slunečnější, lidé kolem milejší a práce jde lépe od ruky…
A tak si tak říkám, nesuď týden podle prvního dne (i když na sloganu: „Nesnáším pondělí“, co jsme měli na maturitních šerpách, je pořád hodně pravdivého). Vždycky se najde alespoň maličkost, která zpestří jinak třeba chmurné dny. Ať už to jsou dobří přátelé, kteří Vás podrží, přátelé, co si na Vás při zkoušce vzpomenou, podařená zkouška, milí lidé, se kterými se člověk potká v práci nebo jen dobrý pocit, který Vás zalije, když jdete domů slunnou Prahou a chvíli vnímáte stav beztíže… Bez takových maličkostí by se nestaly věci velké…
Jsem teprve v půlce týdne a houpačka se pořád houpe, ale síla mysli je veliká a nelze ji podceňovat, tak doufám, že se budu houpat hodně vysoko… :))
FotoTerárium 