
Terezín je malý svět uvnitř světa velkého. Je plný krutosti, špíny a hladu… Přesto má i světlé stránky – přátelství, pomoc mezi vězni, aspoň malá dávka solidárnosti…
Příběh psaný rukou patnáctileté slečny, která kromě hrůz tábora prožívá strasti dospívání – lásku, žárlivost, zvědavost… Snaží se vyrovnat s tím, že musela opustit všechny své blízké, zároveň potkává nové známé, které ji dříve či později musí též opustit – Terezín jako „mrtvé město“ je pouze přestupní stanicí do opravdového pekla… Někteří ani tak „daleko“ nedospějí… Z malého děvčátka se tak stává předčasně dospělá žena, která si dokáže života vážit o to víc.
Jako každá válka musí i tato skončit. Pro Dagmar naštěstí šťastně a vrací se domů vstříc své nové dlouhé budoucnosti…Příběh Dagmar Hilarové je velmi lidský. O to víc, že je kromě dobové hrůzy prošpikován tak neuvěřitelně „normálními“ okamžiky, kdy se sami sebe ptáte, zda je to vůbec možné. Navíc je doplněn Dagmařinými básněmi psanými v Terezíně a fotografiemi, které dotváří celkový autentický dojem. Smutné je, že stejně jako její osud, je pošmournou melancholií a nespravedlností doprovázen také osud této knihy.
Kniha byla poprvé vydána v Holandsku autorkou Miep Diekmannovou v roce 1980. Dagmar Hilarová neměla práva ke knize a nebyla uznána jako spoluautorka. Probíhaly nesčetné boje, které nakonec Dagmar vzdala. Její syn Evžen Hilar se pokusil tuto nespravedlnost napravit a tak se kniha „Nemám žádné jméno“ konečně dočkala svého vydání v České republice.
Knihu „Nemám žádné jméno“ rozhodně doporučuji. Je to sice útlá kniha, která Vám ale svou štíhlost vynahradí svým obsahem a celkovým zpracováním.
Tak tu musím sehnat do své sbírky! Pěkně napsáno Teri! 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Moc děkuji 🙂 knížka mě mile překvapila a zpracování je opravdu moc hezké 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí