Carl Morck a jeho oddělení Q má tentokrát nesmírně těžký úkol. Vyřešit sedmnáct let starý případ není jen tak. Zvlášť když nemají dostatek indicií a případ je v podstatě promlčen. Jussi Adler-Olsen ukazuje, že napsat slušnou severskou detektivkou se špetkou humoru, nejen není těžké, ale naopak velmi osvěžující.
Nesmírný je již šestým případem komisaře Morcka a jeho oddělení Q. Tentokrát musí vyřešit velmi starý případ, který zničil životy mnoha lidí. Nejasná vodítka, nespolehliví svědci a nechuť motat se do věcí, na kterými by jinak mávli rukou – to vše spolu s velmi složitou zápletkou a různými podobami uctívání vytváří zajímavý kokteil mnoha chutí, který stojí za to dočíst do konce.
Nesmírný má vše, co by si detektivní příběh mohl přát. Hlavní dějová linka je protnuta linkou vedlejší, která čtenáře možná překvapivě nevrací sedmnáct let zpátky, ale předestírá pohnutky a činy jedné z postav. Mohlo by se zdát, že autor šlápl vedle. Opak je ale pravdou. Patří tam naprosto právem.
Hlavní zápletka je prošpikována několika možnými scénáři, což dává čtenáři prostor pro vlastní uvažování. „Jednoduchá“ vražda je navíc zasazena do prostředí různých alternativních způsobů života, čímž dělá příběh ještě zajímavější. Je to ale zároveň poněkud na škodu, co se rozsahu týče. Některé pasáže jsou příliš obsáhlé a odvrací pozornost.
Celkově jde ale o velmi zajímavý počin. Kromě řešení zamotaného případu se dostává na kloub také hlavním postavám a jejich tajemství. Poodkrývá touhy a přání, které mohou vést k nedozírným důsledkům. A v neposlední řadě poukazuje také na to, jak funguje/nefunguje svědomí a čest.
Adler-Olsen působí jako strakatý papoušek mezi šedivými holuby. Jeho styl psaní, ač vykazuje jasné severské znaky, je velmi osvěžující. Asadovy roztomilé přeřeky, Carlovy ironické poznámky a Rosino rázné vystupování jsou přesně tím kořením, které obohacuje již tak dobrý příběh. Je to ale právě to, proč se k této sympatické trojce čtenáři vrací.
Za recenzní výtisk moc děkuji portálu Severské detektivky.
FotoTerárium 