Kdo si nikdy neřekl, že by potřeboval dny nafouknout… Poslední dobou si to opakuju jako mantru, ale zatím žádný přifouknutí nepozoruju…Uvědomění, že jsou de facto prázdniny a já stále jen pracuju a studuju, mi moc na náladě nepřidává… Kam se poděl můj společenský život? :))
Ale nechci si stěžovat… je zajímavé, jak se život vyvíjí, mění a rozvíjí, ať už jakýmkoliv směrem. Kdyby přede mnou stál někdo, kdo by mi řekl, kolik prací má a do toho píše seminárky a učí se na podivuhodné zkoušky, ačkoliv by si měl užívat aspoň trochu volna, asi bych se ho zeptala, jestli je blázen…
Jenže upřímně řečeno… Ono mi to asi vyhovuje… Což je na tom asi to nejdivnější… Člověk se tak zabere do toho, co dělá, že nevnímá moc věcí okolo.. Ač se to zdá sebestředné, není to tak myšleno, spíš nemá čas na přemýšlení o „velkých filosofických“ otázkách, jednotlivé časové úseky nakonec splývají v jeden a i když mi připadá, že mi dny protýkají skrz prsty, je to fajn pocit, něco dělat, protože nemusím myslet…
Zřejmě jsem další člověk, který nikdy není spokojený, ať už je to jakkoliv, protože téměř vždy chceme něco, co nemůžeme mít a naopak…
A tak mě napadá, jestli člověk někdy je schopen být naprosto spokojený a mít vše, co chce, nebo jestli je to celoživotní boj, kdy jakmile dosáhneme jednoho pomyslného cíle, stanovíme si další…
FotoTerárium 
Tak to já mám naopak, pořád mám tolik věcí, co dělat a na co myslet, že musím udělat, vyřešit, zařídit atd, že pořád o něčem přemýšlím, až se dostanu k těm složitějším a filozofickým myšlenkám o smyslu života, pachtění se za něčím atd. To je otázka, znám pár spokojených lidí, ale velmi záleží na okolnostech a životním osudu, jak který člověk chce být spokojený a hlavně jak může být spokojený. Já bych byla spokojená celkem s málem, ale i když pořád posouvám hranice toho, kdy bych byla spokojená, pořád je to moc vysoko a pořád se k tomu vzhledem k okolnostem nemůžu dobrat. Možná jednou prozřu jako můj přítel, který pochopil, že nemá cenu pořád nad něčím přemýšlet, protože vše stejně bude jinak a člověk to stejně musí brát tak, jak to přijde. Až do toho bodu jednou dospěji, možná budu konečně aspoň částečně spokojená 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí